Mgr. Šárka Mazánková, 57 let

Příroda mě naučila číst souvislosti.

Lidé se mě občas ptají, co může botanik objevit na obyčejné louce. Moje odpověď bývá jednoduchá – skoro všechno. Rostliny ani stromy totiž nelžou. Jsou knihou krajiny. Když se člověk naučí číst jejich řeč, dozví se, jaká je půda pod našima nohama, kde se drží voda, co se na místě odehrálo před stovkami let i jak se krajina postupně proměňuje.

Možná právě proto mě tak okouzlily Hejnice.

Když jsem se sem v roce 1992 přistěhovala z rodného Trutnova, první pohled přes tehdy odlesněné Jizerské hory byl víc apokalyptický než romantický. Jenže o pár kilometrů dál se přede mnou otevřelo údolí Smědé sevřené strmými svahy hor a obklopené nádhernými bukovými lesy. Bylo rozhodnuto – tady jsem doma.

Čím déle tu žiji, tím víc si uvědomuji, jak výjimečné místo Hejnice jsou. Na jednom katastru se potkávají jedny z nejcennějších bukových lesů Evropy zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO i jizerská rašeliniště chráněná Ramsarskou úmluvou. Jsou to místa, která obdivují lidé z celého světa. A my máme to štěstí je mít doslova za humny.

Moje cesta k ochraně přírody nebyla úplně přímočará. Začínala jsem studiem elektrotechniky, ale nakonec zvítězily bylinky, rostliny, lesy a krajina. Už téměř třicet let pracuji v ochraně přírody a dnes vedu oddělení péče o přírodu a krajinu Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Věnuji se botanice, mokřadům, péči o krajinu i starým stromům – stromům veteránům, které jsou tichými pamětníky času. Měla jsem také možnost spolupracovat jako odborná poradkyně dokumentárního filmu Jizerské hory.

Největší radost mi ale dělá, když se o své nadšení mohu podělit s ostatními. Často se stává, že se při společné procházce zastavíme u rostliny nebo starého stromu a najednou zjistíme, že jsme ušli sotva pár set metrů. Ne proto, že bychom byli pomalí. Ale protože krajina začne vyprávět svůj příběh. Právě proto ráda fotografuji, píšu populárně-naučné články i fejetony. Věřím, že věci si začneme opravdu vážit teprve tehdy, když jim porozumíme.

Stejný přístup se snažím uplatňovat i při práci pro Hejnice. Od roku 2022 působím jako zastupitelka města, předsedám Komisi cestovního ruchu Rady města Hejnice a pracuji také v Radě MAS Frýdlantsko. Komunální politika mě utvrdila v tom, že stejně jako v přírodě ani tady neexistují jednoduchá řešení. Dobrá rozhodnutí vznikají tehdy, když člověk naslouchá, hledá souvislosti a přemýšlí v dlouhodobém horizontu.

Proto kandiduji znovu. Ne proto, že bych si myslela, že mám na všechno odpověď. Ale protože věřím, že zkušenosti mají smysl jen tehdy, když je člověk využije tam, kde žije. Chtěla bych dál přispívat k tomu, aby se Hejnice rozvíjely citlivě, s respektem ke své jedinečné krajině i lidem, kteří v ní žijí.

A když zrovna nejsem v práci nebo na jednání zastupitelstva? Pak mě nejspíš potkáte někde v Jizerských horách – s fotoaparátem, u starého buku, na rašeliništi nebo s hlavou plnou nápadů.

Moje životní motto je jednoduché:

„Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.“